Další psychické poruchy pro odborníky - novinky

Buprenorfin s naloxonem v odvykací léčbě: randomizovaná, dvojitě zaslepená studie

Substituční terapie v odvykací léčbě pacientů závislých na opiátech představuje základní a nejúčinnější přístup vedoucí k možnosti trvalé abstinence. Nákladová výnosnost tohoto řešení je nevyvratitelná. Problémem však stále zůstává možnost zneužívání metadonu, který je díky svému potenciálu dostupný v ČR jen na několika málo vybraných místech. Jako velmi slibná alternativa se z tohoto pohledu jeví kombinovaný přípravek obsahující jak buprenorfin, tak naloxon, u kterého je riziko zneužití podstatně menší. Klíčovým problémem nahrazení metadonu kombinací buprenorfin/naloxon však byla absence relevantní srovnávací studie.

V 17 týdnů trvající dvojitě zaslepené studii byl podáván buď buprenorfin s naloxonem v nižších (8/2 mg) a vyšších (16/4 mg) dávkách, nebo metadon (nižší dávky 45 mg, vyšší 90 mg denně). Celkově bylo ve studii zahrnuto 256 pacientů. Míra abstinence byla hodnocena pomocí testování přítomnosti opiových metabolitů v moči. Compliance, užívání neopiátových drog a průměrné dosažené skóre na škále Addiction Severity Index se mezi jednotlivými skupinami nelišily.

Procento abstinujících pacientů se v příslušných dávkových režimech mezi skupinami s užívajícími buprenorfin s naloxonem či metadon nelišilo. Abstinence opakovaně dosažená při dvanácti po sobě následujících měřeních se rovněž mezi výše uvedenými skupinami nelišila. Signifikantně vyšší míra abstinence však byla zaznamenána vždy u vysokodávkových režimů ve srovnání s nízkodávkovými substitučními schématy.

Studie tedy jednoznačně poukazuje na to, že kombinace buprenorfin/naloxon je vzhledem k míře dosažené abstinence plnohodnotnou alternativou doposud široce využívaného metadonu. Oproti metadonu má však tato alternativa výhodu v podstatně vyšší dostupnosti pro pacienty díky intravenózní nezneužitelnosti a možnosti administrace prostřednictvím předepisujícího lékaře.

(dre)

Zdroj: Kamien JB, a spol. Heroin Addict Relat Clin Probl 2008;10(4):5–18